Daň z nemovitosti 2024: Na co se připravit a jak ušetřit

Definice daně z nemovitosti

Daň z nemovitosti představuje pravidelnou každoroční platbu, kterou jsou zatíženy nemovité věci na území České republiky. Tato majetková daň je upravena zákonem č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o přímou daň, která je vybírána na základě vlastnictví nemovitého majetku, přičemž daňová povinnost vzniká bez ohledu na příjmy či finanční situaci poplatníka.

Daň z nemovitosti se skládá ze dvou hlavních částí - daně z pozemků a daně ze staveb a jednotek. Každá z těchto složek má svá specifická pravidla pro stanovení základu daně a výpočet výsledné daňové povinnosti. U pozemků se základ daně odvíjí především od výměry pozemku v metrech čtverečních, přičemž u některých druhů pozemků se zohledňuje také jejich cena. U staveb a jednotek je rozhodující zastavěná plocha, počet nadzemních podlaží a způsob využití nemovitosti.

Významným aspektem daně z nemovitosti je skutečnost, že výnos z této daně plyne do rozpočtu obce, na jejímž území se nemovitost nachází. Obce mají navíc možnost prostřednictvím obecně závazné vyhlášky upravovat místní koeficient, kterým se násobí výsledná daňová povinnost, což jim umožňuje do určité míry ovlivňovat výši vybrané daně na svém území.

Poplatníkem daně z nemovitosti je zpravidla vlastník nemovité věci. V některých specifických případech může být poplatníkem také nájemce, pachtýř nebo uživatel nemovité věci. Důležitým prvkem je také skutečnost, že daňová povinnost vzniká na základě vlastnictví nemovitosti k 1. lednu příslušného zdaňovacího období. Změny, které nastanou v průběhu roku, se projeví až v následujícím zdaňovacím období.

Pro správné stanovení daně je klíčové správné určení druhu pozemku či stavby, neboť jednotlivé kategorie podléhají různým sazbám daně. Zákon rozlišuje například ornou půdu, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, trvalé travní porosty, hospodářské lesy, rybníky s intenzivním chovem ryb a další druhy pozemků. U staveb a jednotek se rozlišují například obytné domy, stavby pro rodinnou rekreaci, garáže, stavby pro podnikání a další kategorie.

Daňové přiznání k dani z nemovitosti se podává pouze jednou, a to do 31. ledna zdaňovacího období, přičemž v dalších letech se daň platí ve stejné výši automaticky, pokud nedojde ke změně okolností rozhodných pro stanovení daně. Mezi takové změny patří například změna výměry pozemku, změna způsobu využití stavby, přístavba nebo nástavba, změna vlastníka nebo změna místního koeficientu stanoveného obcí.

Předmět daně - pozemky a stavby

Daň z nemovitých věcí se vztahuje na dva základní typy nemovitostí - pozemky a stavby, přičemž každá z těchto kategorií má svá specifická pravidla a podmínky zdanění. V případě pozemků jsou předmětem daně všechny pozemky evidované v katastru nemovitostí na území České republiky, s výjimkou těch, které jsou zákonem výslovně osvobozeny. Mezi zdanitelné pozemky patří zejména zemědělská půda, jako jsou orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady a trvalé travní porosty. Dále sem spadají hospodářské lesy, rybníky s intenzivním chovem ryb, zastavěné plochy a nádvoří, stavební pozemky a ostatní plochy.

U staveb je situace obdobná, kdy předmětem daně jsou zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky nacházející se na území České republiky. Mezi zdanitelné stavby patří především budovy, kterými se rozumí nadzemní stavby spojené se zemí pevným základem, jež jsou prostorově soustředěny a navenek převážně uzavřeny obvodovými stěnami a střešní konstrukcí. Specifickou kategorií jsou pak inženýrské stavby, které jsou rovněž předmětem daně, pokud jsou využívány k podnikatelské činnosti.

Důležitým aspektem je skutečnost, že daňová povinnost vzniká na základě vlastnictví k nemovitosti, nikoliv na základě jejího faktického užívání. To znamená, že i když vlastník nemovitost osobně nevyužívá nebo ji pronajímá, stále je povinen platit daň z nemovitých věcí. V případě spoluvlastnictví nemovitosti jsou spoluvlastníci povinni platit daň společně a nerozdílně, přičemž každý spoluvlastník je povinen uhradit daň podle velikosti svého spoluvlastnického podílu.

Zákon také stanovuje řadu výjimek a osvobození od daně. Například pozemky určené pro veřejnou dopravu, pozemky ve vlastnictví státu či obce, na jejímž katastrálním území se nacházejí, nebo pozemky tvořící jeden funkční celek se stavbou sloužící k vykonávání náboženských obřadů. U staveb se osvobození vztahuje například na stavby ve vlastnictví státu, stavby sloužící školám a školským zařízením, muzeím a galeriím, knihovnám, zdravotnickým zařízením nebo zařízením sociálních služeb.

Pro správné stanovení daňové povinnosti je klíčové přesné určení druhu a výměry pozemku či stavby podle katastru nemovitostí. Vlastník nemovitosti je povinen podat daňové přiznání k dani z nemovitých věcí příslušnému finančnímu úřadu do 31. ledna zdaňovacího období, přičemž rozhodným dnem pro stanovení daňové povinnosti je 1. leden příslušného roku. Případné změny v průběhu zdaňovacího období nemají na výši daně vliv a projeví se až v následujícím zdaňovacím období.

Poplatníci daně z nemovitosti

Poplatníkem daně z nemovitosti je primárně vlastník nemovité věci, který je zapsán v katastru nemovitostí. Tato osoba nese hlavní daňovou povinnost a je zodpovědná za včasné podání daňového přiznání a úhradu daně. V případě spoluvlastnictví nemovitosti jsou poplatníky všichni spoluvlastníci, kteří platí daň společně a nerozdílně, a to podle velikosti svých spoluvlastnických podílů. Každý spoluvlastník může podat daňové přiznání samostatně za svůj podíl nebo může být určen společný zástupce.

V některých specifických případech může být poplatníkem daně z nemovitosti také nájemce nebo pachtýř. Tato situace nastává zejména u pronajatých nebo propachtovaných pozemků evidovaných v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem. Obdobně to platí u pozemků spravovaných Státním pozemkovým úřadem nebo Správou státních hmotných rezerv. U staveb a jednotek je poplatníkem daně organizační složka státu nebo státní organizace, které mají právo hospodařit s majetkem státu.

Specifickou kategorií jsou svěřenské fondy, kdy poplatníkem daně z nemovitosti je právě tento fond, pokud je nemovitost součástí jeho majetku. V případě podílových fondů je poplatníkem tento fond. U nemovitostí ve fondu obhospodařovaném penzijní společností je poplatníkem daně tento fond. Zajímavou situací je také případ stavby nebo jednotky ve vlastnictví České republiky, kde poplatníkem daně je státní organizace nebo organizační složka státu, které přísluší hospodaření s touto nemovitostí.

V případě změny vlastnictví nemovitosti během zdaňovacího období zůstává poplatníkem daně původní vlastník. Nový vlastník se stává poplatníkem až k 1. lednu následujícího zdaňovacího období. To znamená, že daňová povinnost přechází na nového vlastníka až v následujícím roce po změně vlastnictví. Toto pravidlo je důležité zejména při koupi či prodeji nemovitosti, kdy je třeba správně určit, kdo má povinnost daň zaplatit.

U pozemků, které jsou zatíženy právem stavby, je poplatníkem daně stavebník. V případě nemovitostí ve vlastnictví České republiky, kde právo hospodaření náleží Státnímu pozemkovému úřadu nebo Správě státních hmotných rezerv, jsou tyto instituce poplatníky daně. Stejně tak u nemovitostí převedených na základě rozhodnutí o privatizaci jsou poplatníky daně osoby nebo organizace, kterým byly tyto nemovitosti převedeny.

Daňová povinnost vzniká poplatníkovi automaticky ze zákona, a to dnem, kdy se stal vlastníkem nemovité věci nebo kdy nabyl jiná práva, která zakládají postavení poplatníka. Není tedy nutné, aby správce daně vydával nějaké speciální rozhodnutí o vzniku daňové povinnosti. Poplatník je povinen sám vypočítat daň a uvést ji v daňovém přiznání, které musí podat příslušnému správci daně do 31. ledna zdaňovacího období.

Zákonné osvobození od daně

V rámci daně z nemovitých věcí existuje několik případů, kdy je vlastník nemovitosti ze zákona osvobozen od daňové povinnosti. Toto osvobození se vztahuje především na nemovitosti ve vlastnictví státu, pokud nejsou využívány k podnikatelské činnosti nebo pronajímány. Obdobně jsou osvobozeny také nemovitosti ve vlastnictví obcí, a to v případě, že se tyto nemovitosti nachází v jejich katastrálním území. Významnou kategorií osvobozenou od daně jsou také pozemky a stavby sloužící školám, muzeím, knihovnám, zdravotnickým zařízením, zařízením sociální péče a církevním institucím. Osvobození se týká rovněž nemovitostí ve vlastnictví veřejných vysokých škol, pokud jsou využívány pro vzdělávací, vědecké, výzkumné nebo umělecké činnosti.

Zvláštní kategorii tvoří nemovitosti sloužící k ochraně životního prostředí, jako jsou národní parky, chráněná krajinná území, přírodní rezervace a památky. V těchto případech je osvobození podmíněno tím, že tyto nemovitosti nejsou využívány k podnikatelské činnosti. Od daně jsou osvobozeny také pozemky remízků, hájů, větrolamů a mezí na orné půdě a trvalých travních porostech, pokud jsou součástí ekologicky významných prvků v krajině.

Významné osvobození se vztahuje na nemovitosti sloužící k vykonávání náboženských obřadů a k výkonu duchovní správy církví a náboženských společností státem uznaných. Toto osvobození zahrnuje nejen samotné církevní stavby, ale i související pozemky a další nemovitosti sloužící těmto účelům. Podobně jsou osvobozeny také hřbitovy, krematoria a kolumbária.

V oblasti dopravní infrastruktury platí osvobození pro veřejně přístupné parky, prostory a sportoviště. Dále jsou od daně osvobozeny pozemky veřejně přístupných komunikací, letišť a drah, včetně jejich součástí a příslušenství. Toto osvobození se však nevztahuje na stavby sloužící k podnikatelským účelům na těchto pozemcích.

Specifickou kategorií jsou nemovitosti ve vlastnictví veřejně prospěšných organizací. Tyto subjekty mohou získat osvobození od daně, pokud jejich nemovitosti neslouží k podnikatelské činnosti a jsou využívány výhradně k jejich hlavní činnosti. Mezi takové organizace patří například spolky, nadace, obecně prospěšné společnosti a ústavy.

Pro uplatnění zákonného osvobození je ve většině případů nutné podat daňové přiznání, ve kterém poplatník nárok na osvobození uplatní. Výjimku tvoří pouze případy osvobození, které jsou v zákoně výslovně uvedeny jako osvobození, která se přiznávají automaticky bez nutnosti podání daňového přiznání. Je důležité si uvědomit, že některá osvobození jsou časově omezená a po uplynutí stanovené doby je nutné začít daň platit. Poplatník je povinen oznámit správci daně zánik nároku na osvobození do 30 dnů ode dne, kdy tato skutečnost nastala.

Termíny podání daňového přiznání

Daňové přiznání k dani z nemovitých věcí je poplatník povinen podat příslušnému správci daně do 31. ledna zdaňovacího období. Tato lhůta je neprodloužitelná a její nedodržení může vést k sankčním postihům ze strany finančního úřadu. Povinnost podat daňové přiznání se vztahuje především na nové vlastníky nemovitostí, kteří nabyli nemovitost v předchozím roce, nebo na poplatníky, u nichž došlo ke změnám okolností rozhodných pro vyměření daně.

Parametr	Hodnota
Základní sazba daně	2 Kč/m²
Splatnost daně	31. května
Zdaňovací období	Kalendářní rok
Daňové přiznání	Do 31. ledna
Správce daně	Finanční úřad
Minimální daň	30 Kč

Je důležité si uvědomit, že pokud již bylo daňové přiznání podáno v některém z předchozích zdaňovacích období a nedošlo k žádným změnám rozhodným pro vyměření daně, poplatník není povinen podávat daňové přiznání znovu. Daň se vyměří ve výši poslední známé daňové povinnosti. Správce daně pak zašle složenku s předepsanou částkou k úhradě.

V případě, že dojde ke změnám skutečností rozhodných pro stanovení daně, jako je například změna výměry pozemku, změna druhu pozemku, změna v užívání stavby nebo jednotky, či změna v rozsahu osvobození od daně, je poplatník povinen tyto změny oznámit prostřednictvím dílčího nebo úplného daňového přiznání. Tyto změny je nutné oznámit do 31. ledna následujícího zdaňovacího období.

Pokud poplatník nabude nemovitost v průběhu zdaňovacího období, daňová povinnost mu vzniká až k 1. lednu následujícího roku. To znamená, že daňové přiznání podává až do konce ledna tohoto následujícího roku. Stejné pravidlo platí i při prodeji nemovitosti - původní vlastník platí daň ještě za celý rok, ve kterém nemovitost prodal.

V případě spoluvlastnictví nemovitosti může podat daňové přiznání jeden ze spoluvlastníků jako společný zástupce. Pokud si spoluvlastníci nezvolí společného zástupce, jsou povinni podat daňové přiznání samostatně, každý za svůj spoluvlastnický podíl. Je však výhodnější zvolit společného zástupce, který bude jednat jménem ostatních spoluvlastníků.

Při nedodržení termínu pro podání daňového přiznání může správce daně vyměřit pokutu za opožděné podání. Minimální pokuta činí 500 Kč, maximální výše pokuty může dosáhnout až 300 000 Kč. Výše pokuty se odvíjí od délky prodlení a výše vyměřené daně. Proto je důležité věnovat termínům zvýšenou pozornost a v případě nejasností konzultovat situaci s příslušným finančním úřadem nebo daňovým poradcem.

V některých specifických případech, například při úmrtí poplatníka nebo při prohlášení konkurzu, platí zvláštní lhůty pro podání daňového přiznání. Tyto situace jsou upraveny daňovým řádem a je vhodné je konzultovat s odborníkem na daňovou problematiku.

Sazby daně pro různé typy nemovitostí

Daňové sazby pro jednotlivé typy nemovitostí jsou stanoveny zákonem a liší se podle způsobu využití dané nemovitosti. U pozemků se základní sazba daně odvíjí od jejich druhu a způsobu využití. Pro ornou půdu, chmelnice, vinice, zahrady a ovocné sady činí sazba 0,75 % ze základu daně. U trvalých travních porostů, hospodářských lesů a rybníků s intenzivním chovem ryb je stanovena sazba 0,25 % ze základu daně. Pro stavební pozemky je základní sazba stanovena na 2 Kč za každý metr čtvereční, přičemž tato částka se následně násobí koeficientem podle velikosti obce, který se pohybuje od 1 do 5.

U staveb pro bydlení, jako jsou rodinné domy a bytové domy, činí základní sazba daně 2 Kč za metr čtvereční zastavěné plochy. Tato sazba se zvyšuje o 0,75 Kč za každé další nadzemní podlaží, pokud zastavěná plocha nadzemního podlaží přesahuje dvě třetiny zastavěné plochy. Pro rekreační objekty je stanovena vyšší sazba, a to 6 Kč za metr čtvereční zastavěné plochy. U garáží vystavěných odděleně od obytných domů činí sazba 8 Kč za metr čtvereční zastavěné plochy.

Podstatně vyšší sazby jsou stanoveny pro stavby určené k podnikání. Pro stavby sloužící k zemědělské prvovýrobě, lesnímu a vodnímu hospodářství je to 2 Kč za metr čtvereční, pro stavby sloužící k průmyslu, stavebnictví, dopravě, energetice a ostatní zemědělské výrobě činí sazba 10 Kč za metr čtvereční. Nejvyšší základní sazba 10 Kč za metr čtvereční je stanovena pro stavby určené k ostatním druhům podnikání.

Obce mají pravomoc upravovat výši daně prostřednictvím místního koeficientu, který může být stanoven v rozmezí 1 až 5. Tento koeficient se vztahuje na všechny nemovitosti v katastru obce a může tak výrazně ovlivnit konečnou výši daňové povinnosti. Některé obce také využívají možnosti stanovit různé koeficienty pro různé části obce, což jim umožňuje zohlednit lokální specifika a atraktivitu jednotlivých lokalit.

Pro výpočet daně z bytů a nebytových prostor se používá upravená podlahová plocha, která se násobí koeficientem 1,22 nebo 1,20 v závislosti na typu jednotky. Výsledná daňová povinnost se pak vypočítá vynásobením upravené podlahové plochy příslušnou sazbou daně a případnými koeficienty. Důležité je také zmínit, že u některých typů nemovitostí existují osvobození od daně, například u novostaveb obytných domů po dobu 15 let od kolaudace, pokud slouží k trvalému bydlení vlastníka nebo osob blízkých.

Způsob výpočtu daně z nemovitosti

Výpočet daně z nemovitosti představuje komplexní proces, který se řídí zákonem o dani z nemovitých věcí. Základem pro stanovení daňové povinnosti je výměra nemovitosti v metrech čtverečních, přičemž se zohledňuje několik důležitých faktorů. Při výpočtu se nejprve určí základ daně, který se následně násobí příslušnou sazbou daně stanovenou zákonem. Tato sazba se liší podle druhu nemovitosti, způsobu využití a umístění.

Pro pozemky se daň vypočítává odlišně než pro stavby a jednotky. U pozemků je základem daně buď skutečná výměra pozemku v metrech čtverečních, nebo v případě zemědělské půdy součin skutečné výměry a průměrné ceny půdy stanovené vyhláškou. U staveb a jednotek je základem daně zastavěná plocha v metrech čtverečních, přičemž u jednotek se tato plocha násobí koeficientem 1,22, pokud je součástí jednotky pozemek přesahující zastavěnou plochu, nebo koeficientem 1,20 v ostatních případech.

Významnou roli při výpočtu hraje místní koeficient, který může obec stanovit obecně závaznou vyhláškou. Tento koeficient může být stanoven v rozmezí 1,1 až 5 a násobí se jím konečná daňová povinnost. Obce mají také možnost upravit základní koeficient podle počtu obyvatel, který se pohybuje od 1,0 do 4,5. V Praze je tento koeficient standardně 4,5, ale město může rozhodnout o jeho snížení pro jednotlivé části města nebo druhy nemovitostí.

Při výpočtu se dále zohledňují různé přirážky a slevy. Například u vícepodlažních staveb se základní sazba daně zvyšuje o 0,75 Kč za každé další nadzemní podlaží. Důležitým faktorem je také účel využití nemovitosti. Například u staveb pro podnikání jsou sazby daně výrazně vyšší než u staveb pro bydlení. Rekreační objekty mají také specifickou sazbu daně, která je obvykle vyšší než u objektů pro trvalé bydlení.

Výsledná daňová povinnost se vypočítá jako součin základu daně, příslušné sazby, případných koeficientů a dalších zákonných úprav. Poplatník je povinen podat daňové přiznání do 31. ledna zdaňovacího období, přičemž daň se platí ve dvou stejných splátkách, pokud přesáhne částku 5000 Kč. První splátka je splatná do 31. května a druhá do 30. listopadu příslušného zdaňovacího období.

V případě změny vlastnictví nemovitosti během roku se daňová povinnost nemění a původní vlastník je povinen uhradit daň za celý rok. Nový vlastník podává daňové přiznání až na následující zdaňovací období. Pokud dojde ke změnám skutečností rozhodných pro stanovení daně, jako je například změna výměry nebo způsobu využití nemovitosti, je poplatník povinen podat dílčí daňové přiznání do konce ledna následujícího zdaňovacího období.

Místní koeficienty a jejich vliv

Místní koeficienty představují významný nástroj, kterým obce mohou přímo ovlivňovat výši daně z nemovitých věcí na svém území. Tento mechanismus umožňuje obcím stanovit koeficient v rozmezí 1,1 až 5, kterým se následně násobí základní daňová povinnost poplatníků. Zavedení nebo změna místního koeficientu se provádí prostřednictvím obecně závazné vyhlášky, kterou musí zastupitelstvo obce schválit a vyhlásit nejpozději do 1. října předchozího zdaňovacího období.

Význam místních koeficientů spočívá především v možnosti obce přizpůsobit daňové zatížení svým specifickým potřebám a místním podmínkám. V praxi to znamená, že obce s vyššími náklady na infrastrukturu nebo ty, které potřebují navýšit své příjmy, mohou prostřednictvím vyššího koeficientu získat dodatečné finanční prostředky. Je však důležité poznamenat, že zvýšení místního koeficientu může mít významný dopad na rozpočty domácností a podnikatelských subjektů v dané lokalitě.

Při stanovování místního koeficientu musí obce pečlivě zvažovat několik faktorů. Především jde o sociální a ekonomickou situaci obyvatel, atraktivitu lokality pro investory a podnikatele, ale také o celkovou strategii rozvoje obce. Příliš vysoký koeficient může vést k odlivu obyvatel či investorů do sousedních obcí s příznivějším daňovým zatížením. Naopak nízký koeficient může znamenat nedostatečné příjmy pro zajištění kvalitních veřejných služeb.

Místní koeficient se vztahuje na většinu druhů pozemků, staveb a jednotek, s výjimkou orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad, ovocných sadů a trvalých travních porostů. Toto osvobození má především podporovat zemědělskou činnost a zachování krajinného rázu. V případě rekreačních objektů a komerčních nemovitostí může místní koeficient představovat významný nástroj regulace rozvoje území.

Zajímavým aspektem je také možnost obce stanovit různé místní koeficienty pro různé části svého území. To umožňuje citlivější přístup k různým lokalitám s ohledem na jejich charakter, vybavenost či rozvojový potenciál. Tento nástroj však musí být využíván s rozmyslem, aby nedocházelo k nežádoucí diskriminaci určitých částí obce.

Dopad místních koeficientů na celkovou daňovou povinnost může být značný. Například při základní dani 3000 Kč ročně může při použití maximálního koeficientu 5 vzrůst daňová povinnost až na 15000 Kč. Proto je důležité, aby obce své rozhodnutí o výši koeficientu důkladně komunikovaly s občany a vysvětlovaly důvody jeho případných změn.

V posledních letech lze pozorovat trend postupného zvyšování místních koeficientů, zejména v příměstských oblastech větších měst a turisticky atraktivních lokalitách. Tento trend souvisí s rostoucími náklady na zajištění veřejných služeb a potřebou financování infrastrukturních projektů. Zároveň však může představovat významnou zátěž pro místní obyvatele, zejména pro nízkopříjmové skupiny a seniory.

Platba daně - způsoby a lhůty

Daň z nemovitých věcí je splatná v několika termínech, které jsou stanoveny zákonem. Pro poplatníky provozující zemědělskou výrobu a chov ryb je daň splatná ve dvou stejných splátkách, a to nejpozději do 31. srpna a do 30. listopadu zdaňovacího období. Ostatní poplatníci mají možnost uhradit daň ve dvou stejných splátkách, přičemž první splátka je splatná nejpozději do 31. května a druhá do 30. listopadu zdaňovacího období. Pokud roční daň z nemovitých věcí nepřesáhne částku 5 000 Kč, je splatná najednou, a to nejpozději do 31. května běžného zdaňovacího období.

Poplatníci mají několik možností, jak daň uhradit. Nejčastějším způsobem je bezhotovostní převod na bankovní účet příslušného finančního úřadu. Při této platbě je nutné správně uvést variabilní symbol, kterým je zpravidla rodné číslo fyzické osoby nebo identifikační číslo právnické osoby. Konstantní symbol pro platbu daně z nemovitých věcí je 1148 při bezhotovostní platbě a 1149 při platbě v hotovosti. Specifický symbol se při platbě daně z nemovitých věcí neuvádí.

Další možností je úhrada daně prostřednictvím poštovní poukázky, kterou poplatník obdrží od finančního úřadu společně s daňovým složenkou. Finanční úřad zasílá složenky pouze těm poplatníkům, kteří nejsou přihlášeni k placení daně prostřednictvím SIPO a nejsou právnickými osobami. Poplatníci mohou také využít možnost platby daně v hotovosti přímo na pokladně finančního úřadu, tento způsob je však méně obvyklý a je třeba počítat s úředními hodinami.

V případě, že poplatník vlastní nemovitosti ve více katastrálních územích v obvodu jednoho finančního úřadu, je mu daň vyměřena jedním platebním výměrem a platí ji dohromady. Pokud však vlastní nemovitosti v obvodech různých finančních úřadů, musí platit daň každému úřadu zvlášť. Pro usnadnění plateb je možné využít službu SIPO (Soustředěné inkaso plateb obyvatelstva), kdy jsou platby daně automaticky strhávány z účtu poplatníka.

Je důležité dodržovat stanovené termíny splatnosti, protože při nedodržení těchto termínů vzniká poplatníkovi povinnost uhradit úrok z prodlení. Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Úrok z prodlení se počítá za každý den prodlení počínaje pátým pracovním dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně.

V případě, že celková výše daně u jednoho poplatníka a jednoho finančního úřadu nepřesáhne částku 30 Kč, daň se nevyměří a neplatí. Toto ustanovení však nezbavuje poplatníka povinnosti podat daňové přiznání. Při převodu nemovitosti v průběhu zdaňovacího období je důležité pamatovat na to, že daňová povinnost přechází na nového vlastníka až následující zdaňovací období.

Daň z nemovitosti je cena, kterou platíme za luxus vlastnit kousek této země

Radmila Procházková

Sankce při nedodržení daňových povinností

Nedodržení daňových povinností souvisejících s daní z nemovitých věcí může mít pro poplatníka závažné důsledky. Finanční správa má k dispozici několik nástrojů, kterými může sankcionovat poplatníky, kteří neplní své povinnosti řádně a včas. Nejčastějším typem sankce je pokuta za opožděné podání daňového přiznání, která se uplatňuje v případě, že poplatník nepodá daňové přiznání ve stanovené lhůtě, tedy do 31. ledna zdaňovacího období. Výše této pokuty se odvíjí od délky prodlení a může dosáhnout až 5 % stanovené daně.

V případě, že poplatník neuhradí daň z nemovitých věcí včas, vzniká mu povinnost uhradit úrok z prodlení. Tento úrok se počítá za každý den prodlení, počínaje pátým pracovním dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně. Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 8 procentních bodů. Úrok z prodlení se uplatní nejdéle za 5 let prodlení.

Finanční správa může také přistoupit k exekučnímu řízení, pokud poplatník dlouhodobě neplní své daňové povinnosti. V takovém případě může být na majetek poplatníka uvalena exekuce, což může vést k nucenému prodeji nemovitosti nebo k zabavení jiného majetku. Před zahájením exekučního řízení správce daně zpravidla zasílá poplatníkovi upomínku k úhradě nedoplatku.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat situacím, kdy poplatník úmyslně zatají nemovitý majetek nebo uvede v daňovém přiznání nepravdivé údaje. V takových případech se může jednat o daňový únik, který může být kvalifikován jako trestný čin zkrácení daně. Za tento trestný čin hrozí v závažných případech až osm let odnětí svobody.

Správce daně má také pravomoc provádět daňovou kontrolu, při které může objevit nesrovnalosti v předchozích daňových přiznáních. V případě zjištění nedostatků může být poplatníkovi doměřena daň a současně mu může být uložena pokuta za nesprávné údaje. Výše pokuty může dosáhnout až 20 % z doměřené daně.

Je důležité zmínit, že pokud poplatník zjistí chybu v již podaném daňovém přiznání, má možnost podat dodatečné daňové přiznání. Pokud tak učiní dobrovolně před zahájením daňové kontroly, může se vyhnout některým sankcím nebo dosáhnout jejich snížení. Správce daně obvykle přihlíží k aktivnímu přístupu poplatníka při řešení nesrovnalostí.

V případě, že poplatník nesouhlasí s uloženou sankcí, má právo podat odvolání proti rozhodnutí správce daně. Odvolání musí být podáno ve lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí. V odůvodněných případech může být sankce zmírněna nebo zcela prominuta, zejména pokud k porušení povinností došlo z omluvitelných důvodů nebo v důsledku mimořádných okolností.